DSC Gallery

Jiří Petrbok

V obrazech Jiřího Petrboka se prolíná reálný svět s imaginární obrazotvorností. Snoubí se zde psychická i fyzická zkušenost celé společnosti a jednotlivce zároveň. Neutrální architektonický prostor, ve kterém se děj obrazu odehrává, je snadno čitelný, avšak dominantní postavy jsou zcela smyšlené a absurdní. Je to hra na něco, co na první pohled může existovat v realitě, ale ve skutečnosti neexistuje. Je to autorova záměrná hra s diváky. Petrbok pracuje s principy koláže, kdy ve zdánlivých instalacích – objektech používá jako materiál cizí díla různých autorů, mimo jiné právě bratrů Chapmanů.

Jiří Petrbok se narodil roku 1962 na Kladně. Vystudoval malbu na AVU v Praze u profesorů Radomíra Koláře a Jiřího Sopka. V současné době je na AVU vedoucím pedagogem v ateliéru kresby, jehož asistentem je kunsthistorik Petr Vaňous. Petrbokově tvorbě se v rámci výstavních aktivit dostává poměrně velké pozornosti. Jeho plátna jsou pravidelně zařazována do významných přehledových výstav o současném českém umění. Z poslední doby se jedná o výstavy Motýlí efekt v galerii Rudolfinum (2013), Fundamenty a sedimenty v Galerii hlavního města Prahy (2011), Česká malba 1980-1995 ve Wannieck gallery (2010), Transfer v české národní budově v New Yorku (2009). Zaměřuje se však na něj rovněž samostatná pozornost, k nejvýznamnějším samostatným výstavám patří například Duhová z pražské Staroměstské radnice (2009). Jeho tvorba je zastoupena v Národní galerii, v Galerii hlavního města Prahy a v dalších soukromých sbírkách. Vystavoval také v zahraničí po boku mezinárodních hvězd, jako jsou bratři Chapmanové nebo Maurizio Catellan.

S bratry Chapmany Jiří Petrbok vystavoval v roce 1998 na skupinové výstavě Close Echoes v Kunsthalle v Kremži. Toto životní setkání spojené s výstavou se pro Petrboka stalo spouštěčem nového přístupu ke své tvorbě, ve které tak od konce 90. let začal občas používat citace jiných uměleckých děl. Avšak bratři Chapmani nejsou jedinými umělci, jejichž díla Petrbok zaplétá do svých pláten. Zakomponoval již diamantovou lebku Damiena Hirsta, sochu srdce Jeffa Koonse, návrh knihovny pro Prahu od
Jana Kaplického, či dokonce mluvícího havrana Krištofa Kintery. Často bývá řazen do kategorie dekadentního umělce, přestože se tak sám necítí. Plátna s pestrou barevností reflektují nezdravě rychlé proměny společenských reálií 90. let a počátku 21. století a autor jim skepticky s nekompromisní ironií a vytříbeným situačním humorem přihlíží.